Články

Úvodní přednáška k První Česko- německé konferenci párové psychoanalytické psychoterapie- 31.5.-3.6. 2018

Vážené dámy a pánové, kolegové a drazí přátelé,

Je pro mě velikou ctí, mít možnost přivítat Vás tady v Praze a doufám, že si to opravdu užijete, jak po odborné , tak i po společenské stránce.

V úvodu bych chtěl ukázat vývoj psychoanalytické párové terapie v naší zemi na sérii provokativních otázek, problémů, které před nás staví naše praxe a způsoby jejich řešení v naší zemi. Nepochybuji, že řadu problémů, které jsme řešili my, řeší i kolegové v jiných zemích, někdy podobně, jindy zcela odlišně. Věřím ale, že právě odlišná řešení téhož mohou být vzájemně velmi inspirující.

1. Je psychoanalýza vůbec vhodná k řešení párových problémů ? Není efektivnější poradenství ?

2. Pokud použijeme PSA není naivní doufat, že pomůžeme dvěma lidem ? Nebylo by realističtější každého z nich poslat do individuální psychoanalýzy ? Proč si to my pároví terapeuté tak komplikujeme?

3. Je možné Freudovu psychoanalýzu použít pro párovou terapii ? Není vhodnější použít pro pochopení a ovlivnění párů nějakou neanalytickou terapii ? Může se psychoanalytická psychoterapie inspirovat u neanalytických přístupů ? A může-li, pak čím ?

4. Které psychoanalytické teorie mohou pomoci párovému terapeutovi ?

5. Léčíme jedince v páru, nebo léčíme pár/rodinu jako celek ?

6.Lze zkrátit párovou terapii, aby byla efektivní pro použití v institucích, které nemohou poskytnout neomezenou délku ? Můžeme konkurovat KBT přístupům ?

7. Proč se našli právě tito dva partneři ? Co je k sobě připoutalo ?

8. A co sex ? Je opravdu dobrý vztah zárukou uspokojivého sexuálního soužití ? Nevyhýbají se psychoanalytici terapii sexuálních poruch ? Nepřenechali klienty následníkům Masterse a Johnsonové?

9. Jaký je význam transgeneračního přenesení (transmise)  pro život páru/rodiny ?

10. Jak "vytvořit" dobrého párového/rodinného terapeuta ? Jaké vlastnosti jsou pro něj charakteristické na rozdíl od terapeuta individuálního, nebo skupinového ?

1. Je psychoanalýza vhodná k řešení párových problémů ? Není efektivnější tradiční poradenství, nebo KBT ?

Když jsem šel ještě v době komunistické totality na Univerzitu, dozvěděl jsem se, že psychoanalýza je pansexualistická, buržoazní pavěda a žádní psychoanalytici už u nás nejsou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po ukončení studia nastoupil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, potkal jsem tam psychiatra Václava Mikotu, který se mi představil jako psychoanalytik, umožnil mi abych byl přítomen při jeho skupinové terapii, diskutoval se mnou jednotlivé případy a později mi nabídl výcvik v České psychoanalytické společnosti. Jeho velmi lidský přístup k pacientům, jeho způsob naslouchání a jeho intervence oslovovaly nejen jeho pacienty, ale hluboce oslovovaly i mě.

V těch dobách se o psychoanalýze hovořilo velmi málo a tréninky i výuka probíhaly v bytech analytiků.

Po ukončení Psychoanalytického Institutu v ČPS jsem hledal možnost uplatnit psychoanalytické vzdělání a moji přátelé Karel Kopřiva a Vratislav Strnad - oba pracovali jako zkušení manželští poradci a byli také v psychoanalytickém tréninku- mě přizvali, abych s nimi v manželské poradně pracoval. Manželská poradna byla relativní oázou svobody i v době vlády komunistické strany. Manželské poradenství má v naší zemi dlouhou historii. Jak uvádí Novák T. a Šmolka P. (2016) první "Poradna pro manželské rozchody" vznikla už ve třicátých letech 20. století v Praze. Poradenství bylo a je i dnes většinově zaměřené především na instruktáž "správného" chování a staví na několika základních přesvědčeních.

A. Že člověk je "pánem ve svém domě", tj. nevěří, nebo nepracuje s nevědomými fantaziemi a motivacemi, zdůrazňuje vědomé rozhodování. Pomíjí se nevědomá dynamika, ale to nutně vede k neporozumění podstatě jedincova i párového problému.

Neanalytici nevědomí neuznávají, nebo jej chápou jen jako jakési evolučně dané motivační síly, případně jako  kdysi dávno naučené a zapomenuté "podvědomé" reakční vzorce. Takový přístup vychází z nepochopení obranného charakteru nevědomí na který upozornil S.Freud. Nevědomé obsahy musí být obrannými mechanismy drženy v šachu, abychom neprožívali neúnosné ohrožení.

B. staví na víře v autoritu poradce- experta na vztahy, který vychází z domnělých vědeckých zjištění a vědeckých teorií a který měl být schopen diagnostikovat problém analogicky jako psychiatr - měl by poznat, kdo co dělá nesprávně ve vztahu a poskytnout klientům rady- jak "správně" komunikovat, jak se konstruktivně hádat, jak mít uspokojivější sex, jak správně vychovávat děti, apod. a s pomocí objasnění, přesvědčování a případně pomocí různých manipulativních zásahů, opět navodit "optimální stav"- podle představ poradce. Klienti se měli podrobit a vykonat vše co poradce -expert- určil. Pokud klienti projevili odpor, byli kritizováni, že brání, aby jim bylo pomoženo a pokud se nepodrobili, byli odmítnuti, protože jim není pomoci. Není divu, že většina poradenských zásahů skončila během 3-5 konzultací. Taková víra ve vědoucího experta je opakováním dětského hledání moudrého, vědoucího rodiče a zabraňuje převzetí vlastní zodpovědnosti za život. Některým odborníkům, ale vyhovuje, když se mohou cítit jako ti, kteří "vědí"- jako experti.

S kolegy jsme věděli, že nechceme pracovat poradensky- expertně a manipulativně, naopak -vycházeli jsme ze zkušenosti, že když lidé své vnitřní pocity a fantazie vnímají, propracují své úzkosti, porozumí své životní situaci a najdou pro ní i uspokojivé řešení. Kdo neví co chce a jaké má fantazie, nemůže svou situaci nikdy vyřešit.

2.Pokud používáme psychoanalytickou teorii, není naivní doufat, že pomůžeme dvěma lidem ? Nebylo by realističtější každého z nich poslat do individuální psychoanalýzy ? Proč si to my pároví terapeuté tak komplikujeme?

V minulosti, ale i dnes mnoho poradců, různě teoreticky zaměřených terapeutů i psychoanalytiků, mělo tendenci hledat "viníka" párového rozvratu. Někdy byli jako vinící shledáni oba. Mohla to být žargonem poradenství "hysterická žena", "žárlivecký" manžel, "slušný, slabý, seriozní" muž; někteří hovořili o "nezralých partnerech", "análně kontrolujícím manželovi", "infantilně závislé manželce" atd. Všechny tyto a podobné expertně a diagnosticky se tvářící značky nejsou víc než protipřenosově motivované moralismy. Terapeutům, kteří ale takovým značkám věří a chápou je jako  pravdivé popisy reality, dávají (falešný) pocit, že vědí co mají dělat. Takovéto značkování jde ve směru, který sleduje medicínské myšlení- najdeme-li diagnozu, pak budeme znát i terapii. Pro pomoc partnerům, nebo rodinám je ale zcela nevhodné. Takové expertní- moralistické pojetí totiž staví terapeuta (ale i druhého partnera, který dostal benignější diagnozu) do bojové pozice proti "patologickému" partnerovi.

Bohužel také psychoanalytici podléhali a mnohdy podléhají expertnímu chápání vztahových problémů. Partneři pak bývají posíláni do individuálních terapií, nebo jsou různě střídány individuální a spojené terapie ve kterých je ale terapeut nevyhnutelně vtažen do protipřenosového agování.

Navíc vůbec neplatí, že pošleme-li třeba oba partnery do individuální psychoanalýzy a oni ji úspěšně absolvují, že spolu budou šťastnější. Zralost umožňuje sice více empatie, vyšší frustrační toleranci, lepší schopnost komunikace, atd. ale vůbec neznamená, že se partneři budou sexuálně přitahovat, že si budou mít co říci, že budou sdílet podobné hodnoty a budou spolu chtít žít.

Zdá se mi vhodnější chápat partnerský/rodinný "problém" jako důsledek kolusivního propojení, které podle nevědomých zákonitostí vytvářejí oba (všichni-pokud jde o rodinu). Problém není v jednom (nebo obou)"patologickém" jedinci, ale v nevědomé zákonitosti, která "je mezi partnery" (má intersubjektivní charakter) a aniž by si to uvědomovali, jejich vztah určuje.

3. Je možné Freudovu psychoanalýzu použít pro párovou terapii ? Není vhodnější použít pro pochopení a ovlivnění párů nějakou neanalytickou terapii ? Může se psychoanalýza inspirovat u neanalytických přístupů ?

Na novém pracovišti jsme všichni tři kolegové byli ve shodě, že Freudova- "pudová"- teorie není optimální pro párovou a rodinnou terapii. Byla vytvořena v kontextu individuální terapie pro porozumění intrapsychickému fungování individuální mysli, ale byla obtížně aplikovatelná do jiného- interpersonálního - rámce. Přátelé na tuto nespokojenost reagovali tak, že byli stále více zaujati systémovou rodinnou terapií (ostatně, to se ve světě přihodilo mnohokrát, že se nadaní psychoanalytici rozhodli svoji nespokojenost s převládající dobovou teorií vyřešit tak, že založili svoje vlastní systémy- např. Virginie Satirová). Vratislav Strnad začal rozvíjet Hamburský model systemické terapie, podle Kurta Ludewika. Oni rozvíjeli systemický přístup a já jsem se začal orientovat na objektně vztahové teorie, které poskytovaly užiečnější teoretické přístupy a lépe, než Freudiánská teorie, vysvětlující vztahovou dynamiku.

4. Které jiné psychoanalytické teorie mohou pomoci párovému terapeutovi ?

Vždy jsem považoval za užitečné dívat se na problémy klientů z pohledu různých psychoanalytických teorií, jsem přesvědčený, že každá z nich může pomoci porozumět případu z jiného výhodného hlediska. Společně s dalším kolegou a přítelem, klinickým psychologem Jaromírem Teichmanem, nás v 80. letech zaujala teorie manželů Rubina a Gertrudy Blanckových a zvláště jejich kniha zaměřená na manželské a párové problémy : Blanckovi stavěli na teorii intrapsychické teorie separace- individuace Margarety Mahlerové a kol., , která se zdála být zvláště výhodná pro pochopení klientů v manželské poradně. Mnozí klienti manželských poraden měli vážné problémy v intrapsychické separaci a individuaci a odehrávali (agovali- acting out) tyto problémy ve svých dospělých vztazích. Zvláště koncepce vývojových linií, jak je popsali manželé Rubin a Gertruda Blanckovi, podpora vývojového procesu a pojetí manželství jako vývojové fáze ve vztahování se k objektu byla inspirující. Blanckovi také navrhli řadu užitečných ego-podporujících technik pro prestrukturální pacienty, které byly použitelné i v párových terapiích. Napsali také poměrně málo známou knihu: Marriage and Personal Development. (1986), kde ukazují aplikaci své teorie.

U jiného typu klientů, nafoukaně pohrdlivých, stažených, urážlivých, vztekle a mnohdy domácím násilím reagujících jsme si všimli významu narcistických zranění v párových vztazích. Tam, kde došlo k pocitům zrady, urážky, ponížení, pohrdání jednoho partnera druhým - což bývá zvláště v případech nevěry, dočasného rozchodu, nebo fyzického napadení, potřebovali jsme prostředky k porozumění a léčení zraněného narcismu a v tom nám velmi pomáhal model Heinze Kohuta a jeho pokračovatelů, zaujaly nás také úvahy Gedo, Goldberga a jejich hierarchický systém duševního fungování (1973), který se pokouší integrovat různé psychoanalytické "modely mysli".

Britská teorie objektních vztahů nás obohatila především koncepty, které lze dobře použít pro porozumění párům a rodinám- Bowlbyho teorií attachementu, koncepty Donalda Winnicotta- konceptem přechodných objektů, holdingu, přežití maximální agrese objektu apod. Uvědomili jsme si, že i v párovém životě potřebují partneři vystavit druhého své "maximální agresi" aby nemuseli "splývat" (merging) a mohli získat pocit hranic a bezpečí ve vztahu. Kleinové pojetí projektivní identifikace umožnilo pochopit nevědomou komunikaci v páru a rodině a Dicksův model koluze ho tvořivě aplikoval na párové vztahy. A obohatily nás také samozřejmě také práce Wilfreda Biona a také Fonagyho teorie "mentalizace". Jak vidíte, z počátku jsme používali především psychoanalytických teorií a konstruktů odvozených z individuální psychoanalýzy a ty jsme se pokoušeli - jako i jiní ve světě- aplikovat na párové a rodinné vztahy.

Cítili jsme, že potřebujeme teorie které nám pomohou s několika rovinami v nichž se partnerské problémy projevují. Ta první rovina je attachementová, druhá se týká intrapsychické separace-individuace a dosažení relativní objektní stálosti, aby partneři byli schopni vydržet frustraci, třetí rovinou je narcistická stabilita a čtvrtou řešení oidipských problémů. Zvláštní rovinou je pomoc s mentalizací u klientů, kteří nedokáží identifikovat svoje pocity. Právě proto nám ale vyvstala další důležitá otázka.

5. Léčíme jedince v páru, nebo léčíme pár/rodinu jako celek ?

Na pracovišti jsme se vzájemně inspirovali. Vášnivě jsme tehdy diskutovali, studovali videozáznamy a zahraniční literaturu. Od kolegů jsem se tak dozvěděl o teoriích, které v psychoanalytickém institutu nikdo nepřednášel- teorii systémů Ludvika von Bertalanfyho(1968), Humberta Maturaniho, sociologa Niklase Luhmana, Bowena a Minuchina, Watzlawika, Batesona, teorie Milánské školy rodinné terapie atd. Dočasné, velmi přátelské soužití systemické teorie a psychoanalýzy, prospělo nám všem. Domnívám se, že systémoví a komunikační teoretici správně poznali a popsali důležitost různých interakčních a komunikačních charakteristik (např. význam členství, hranic, diferenciací a fůzí, tajných a nevědomých dohod a spojenectví v systému rodiny, utváření transakčních vzorců v rodinách, apod.), a především že pár i rodina fungují jako celek- systém s cirkulární kauzalitou, kde příčiny a následky jsou vzájemně provázány. Nelze ovlivnit jednoho člena, aniž bychom vzali v úvahu jaké změny to vyvolá u ostatních- v páru/rodině.

Ale systémoví teoretici jakoby věřili, že klienti si chtějí udržet patologickou homeostázu. Nevysloveně sice uznávali význam "nevědomí", ale chápali ho jako brzdící a patologii způsobující činitel, kterému je potřeba se nějakými manipulacemi vyhnout (např. domácími úkoly, paradoxní komunikací, kontrolou dialogu, neverbální manipulací atd.). Nevěřili v hodnotu uvědomění nevědomého, význam sebereflexe a přímou komunikaci.

Pozdější systemičtí teoretici sice správně položili důraz na subjektivitu klientů a na komunikaci, ale vytratil se jim model osobnosti a s tím i pochopení nevědomí, model ohrožení a úzkosti a především obranný model, který teprve dává komunikaci v párovém vztahu smysl, protože umožňuje pochopit jeho dynamiku.

Nám psychoanalytikům začalo být zřejmé, že máme tendenci léčit jednotlivce v párovém uspořádání, protože vycházíme z individuálně- analytických teorií, ale že pár funguje jako celek se svými specifickými zákonitostmi. Že sice reflektujeme nevědomí individuální, ale pomíjíme nevědomí vztahové a sociální, že si všímáme obranných mechanismů každého z partnerů, ale přehlížíme obranné mechanismy páru jako celku. Zatímco v individuální terapii se zabýváme projekcí vnitřních objektů, v párové a rodinné terapii nám jde především o propojení (link). K tomu ovšem potřebujeme i jiné teoretické vybavení.

Odpovědí pro nás byla teorie link-u/vinculo/"propojení". Teorie "linku"- "propojení", v podání I.Berensteina nám nabídla jiný pohled na párovou terapii. Pomohla odpovědět na otázky týkající se toho, koho vlastně léčíme ? Jedince v páru ? Nebo link-"propojení", které vzniká mezi partnery ? Kde vzniká "problém" - v jedinci ? v páru ? v rodině ? Léčíme vnitřní objekty projikované na partnera, nebo se zabýváme specifickým linkem ? Mohli jsme si všímat "uvalení", které nevědomě vkládá pár na terapeuta a modifikuje ho podle svého vlastního fungování (terapeut protipřenosově "onemocní" tím, čím trpí léčený pár, nebo rodina). Uvědomili jsme si jaký je rozdíl mezi terapií jedinců v páru (nebo v rodině) a párovou terapií, tj. terapií "linku- propojení". I terapeut je součástí toho, co I. Berenstein nazývá "propojení" (link/ vinculo) Dnes to chápeme tak, že úkolem terapeuta v párové terapii je provádět terapii linku-propojení, ne- především- terapii jedince. Jedinci se začnou měnit v důsledku změny v propojení/ linku.

Někteří terapeuti při výrazné regresi jednoho partnera rozdělují pár do dvou individuálních terapií. Rozdělování páru a pozdější spojování je podle nás pozůstatek individuálně analytického ( nebo autoritativně-  poradenského) pojetí párové terapie. Navíc- podle nás je takové rozdělení vždy terapeutovým odehráním protipřenosu, protože je to terapeut kdo označuje "regresi" za ohrožující. Neexistuje nic takového jako objektivní terapeut - je to on kdo nemůže vydržet svůj protipřenos a potřebuje zaměnit párovou terapii za individuální. Pár ale potřebuje pomoci s tím propojením ve kterém žije a potřebuje, aby terapeut ukázal, že je možné zůstat, přežít útoky a zachovat si kapacitu k sebereflexi a tím měnit propojení (link). Pokud nemůže vydržet terapeut, jak by mohli vydržet klienti ?

Párové terapie byly uspokojivější a o naši práci se začalo zajímat více kolegů.

Spolu s kolegou J. Teichmanem, jsme (1993) založili Institut psychoanalytické párové a rodinné terapie, jako platformu tvořivých diskuzí, výměny informací a později též tréninku nových zájemců o párovou a ještě později i rodinnou terapii. Založení Institutu pomohlo rozšiřování okruhu zájemců o párovou terapii.

Především musím jmenovat mojí milou kamarádku a kolegyni Lucii Luckou, se kterou jsme diskutovali své kazuistiky a také teorii. Nakonec mě Lucie získala pro vstup do České společnosti pro psychoanalytickou terapii, kterou založila skupina nadšených psychoanalytiků a psychoanalyticky orientovaných psychoterapeutů. Společně s Lucií jsme zde založili tzv. čtvrtou sekci- pro párovou a rodinnou terapii. Lucie také založila tradici pořádání Seminářů psychoanalytického myšlení, kde společně diskutujeme zajímavé kazuistické případy. Velice nás v této době inspirovaly práce manželů Scharfových ( Scharff D.E., Scharff J.S. 2004), Pierra Benghoziho, který rozvinul koncepční teoreticko-klinický model " zapletení, rozpletení a znovuzapletení genealogických vazeb" (Benghozi P., 1994) a koncepce různých autorů rozšiřující Bionovo pojetí kontejneru. Wilfred Bion možná ani netušil jak inspirativní koncept do psychoanalýzy vnesl a jak bude užitečný pro terapii párů i rodin. Za velmi užitečné považujeme též rozšíření koncepce kontejnování, tak jak to udělali např. v Tavistock Institute of Marital Studies, Pierre Benghozi, Anna Maria Nicolo, Daniela Lucareli, Judith Pickering a mnoho dalších, kteří pracují s pojmy "vypůjčený kontejner" "párový/rodinný kontejner", "rigidně vychýlený kontejner" apod.

6.Lze zkrátit párovou terapii aby byla efektivní pro použití v institucích, které nemohou poskytnout neomezenou délku ? Můžeme konkurovat technikám KBT?

Kdysi v manželské poradně jsme bývali často kritizováni, protože poradenští kolegové pracovali s případem ve 3- 5 konzultacích, kdežto nám většinou nestačilo ani 50 konzultací. Začali jsme tedy hledat, jak bychom mohli párové terapie zkrátit. Oslovilo nás tehdy několik modelů krátké individuální terapie, např. model fokální terapie Dietera Becka (Dieter Beck, Die Kurzpsychotherapie.Eine Einfuhrung,), ale především výzkumná studie Weisse a Sampsona a kol. z 1956-86 z Kalifornského střediska Mount Zion. Kalifornští autoři se věnovali výzkumu krátké individuální terapie. Zjistili, že lidé jsou schopni nevědomě myslet, rozhodovat se, anticipovat důsledky a plánovat. Lidé nevědomě porovnávají současnou situaci se specificky traumatizujícími okolnostmi minulosti. Nevědomě si přejí své vyléčení (na rozdíl od Freudiánské hypotézy, která předpokládala, že pacienti chtějí nevědomě svému vyléčení zabránit) a proto testují- zkoušejí, jestli je současná situace dost bezpečná aby mohli prožít, vyjádřit, nebo i agovat určité traumatické zkušenosti a obavy. Vyjádřili také předpoklad, že problémy jsou způsobovány tzv. patogénními přesvědčeními. To jsou nevědomé víry (beliefs), která se podílejí na udržování psychické poruchy. Varují člověka a brání mu aby nehledal nějaké žádoucí cíle, protože by sobě nebo druhým mohl ublížit, ztratil by lásku, zažil pocity studu, nebo viny. Např. "Když se budeš chovat asertivně, tak ublížíš svým blízkým". Pacienti/klienti doufají, že si tyto maladaptivní víry v terapii opraví. Hypotézy autorů o testování terapeuta, vytváření bezpečí v terapii a plánování konce terapie jsem využili pro vytvoření techniky krátké párové a rodinné terapie.Velice na nás také zapůsobila práce Kalifornského psychoterapeuta Daniela Wille : Párová terapie-Netradiční přístup(1981), řada jeho článků a návštěva v Praze.

A. Pohlížíme-li na klienty tak, že ze svého problému získávají příliš mnoho uspokojení a nechtějí se změnit, pak nás tento názor staví do bojové pozice proti nim, protože naše práce- podle této víry- je připraví o důležitá pudová, nebo narcistická uspokojení. Pokud si ale budeme všímat jejich deprivace a frustrace, automaticky nás to staví do role toho, kdo je na jejich straně.

B. Pocity verbálně vyjádřené přímočarým způsobem (chápeme to Bionovsky -kontejnováním zpracovaným způsobem) mají objasňující a užitečný efekt. Vytěsněné, potlačené, nebo nekontejnované afekty nejsou srozumitelné a bývají vyjadřovány v regresivní formě- přehnaně, nebo příliš tlumeně- psychosomaticky, v sadistických fantaziích, nebo jako chronická podrážděnost. Úkolem terapeuta je pomoci proměnit beta elementy na alfa elementy, tedy kontejnovat a vyjádřit pocity každého z partnerů.

C. Neodkazovat "problémy" klientů příliš brzy k minulosti, ale nejprve je zpracovat a pochopit "tady a teď"- poukázat nejprve na to "co, kdo, komu dělá". Pak se sami klienti začnou ptát: "Proč jednáme tak, že nás to poškozuje ?"

D. Ať dělá kdokoli z klientů cokoli, má k tomu své "dobré důvody" a terapeut by mu měl pomoci tyto - nevědomé- důvody pochopit (a umožnit to pochopit i partnerovi).

Tyto hypotézy a zaměření na hledání vhodné hypotézy párového konfliktu nám umožnily sledovat "fokus"- základní problém páru a to nám pomohlo výrazně zkrátit a zefektivnit terapii, měly ale také význam pro chápání klienta. Zatímco Freudiánská teorie ho chápala jako toho, kdo si chce ubránit svoji nemoc/ problém, my jsme ho začali chápat jako toho, kdo má nevědomý "plán" svého vyléčení/řešení svého trápení. V párové terapii jsme také vynechali různá diagnostická, "patologizující" označení a důraz položili na "pochopení" nevědomých motivů. Ukázalo se, že technika krátké párové terapie (pokud jde o délku terapie i její výsledky) může někdy délkou konkurovat různým KBT terapiím, především ale mění "základní problém páru" tak, aby se na svůj vztah mohli dívat z pozice třetího a sami dokázali lépe řešit své párové problémy, které , jak víme, prostě k párovému vztahu patří.

Začalo nás zajímat co páry spojuje.

7. Co vytváří "chemii lásky" ? Proč spolu navázali vztah právě tihle dva jedinci ? Co je k sobě připoutalo a proč spolu zůstávají i když spolu zažívají těžké konflikty a trápí se ?

Porozumění motivům, které pár spojily a vytvořily z nich pár, nám pomáhalo pochopit proč se teď hádají. Co přestalo fungovat. V čem spočívá "chemie lásky" a nevědomý původ zklamání a frustrace v tomto páru. Porozumění tomu, co pár spojilo, nám pomáhá pochopit současné rozčarování páru, zklamání a deprivace, které prožívají. V úvahách jsme navázali na teorii Jurga Wiliho a teorii Weisse a Sampsona.

V r. 2014 jsem vydal knihu Psychoanalytická párová terapie a řadu článků v časopisu Revue psychoanalytická psychoterapie, ve kterých jsem publikoval svoji teorii nevědomých vztahových přesvědčení. Většina teorií si pokládá otázku, co pár rozděluje, mě ale začalo zajímat jaké nevědomé fantazie a naděje pár spojují. Pár, ale i rodina, či skupina je propojena (link) společným nevědomým vztahovým přesvědčením (Např.: "Ve vztazích to chodí tak, že když budeme chtít tuto žádoucí věc..., pak se stane takováto hrozba..."). Toto nevědomé přesvědčení, které měli oba partneři komplementární je oba připoutalo a stalo se nevědomou spojnicí jejich vztahu (i pozdější rodiny). (Např. přesvědčení, že "budeme- li se chovat autonomě a svobodně, pak těm, které máme rádi, ublížíme" nebo "budeme hodní úcty a lásky, jen když se budeme odříkat dobrého a trpět"...). Jak popisuje Jurg Willi, jeden z partnerů odehrává toto přesvědčení v aktivni formě a druhý v pasivní formě. Tuto pozici si mohou za jistých podmínek snadno vyměnit, aniž by změnili základní nevědomé vztahové přesvědčení. Taková nevědomá přesvědčení propojují a formují i celé rodiny. Přesvědčení pár spojuje, ale také omezuje a proto po čase začne jeden z partnerů testovat, zda je možné ho změnit, což může vyvolat konflikt, nebo i rozpad vztahu.

V milostných vztazích většinou lidé potřebují objekt dost bezpečný na to, aby bylo možné sdílet, vytvářet vztahová přesvědčení a testovat je, ale také dost ohrožující na to, aby to mělo smysl a bylo to pro ně přitažlivé.

8.Jaký je význam transgeneračního přenesení (transmise)  pro život páru/rodiny ?

Hlavně v rodinných terapiích, ale i párových terapiích naši pozornost zaujala problematika transgeneračního přenesení a truchlení v terapii. Tímto tématem se zabýval již Freud v eseji Totem a tabu (1913) a Mojžíš a monoteismus (1939). A především v práci Truchlení a melancholie (1915). V pozdější době práce Nicolase Abrahama a Marie Torokové (1978, 1994). Ale také práce současných psychoanalytiků, kteří se zabývají přenášením traumatu mezi generacemi, sociálním nevědomím a transgeneračním ovlivněním. Mohu zde jmenovat jen některé: práce Haydée Faimbergové, která hovoří o střetu generací , P. Benghoziho, V.D.Volkana, E.Hoppera a další. Tradičně se hovoří po přenášení traumatických zkušeností, ale přes generace se nepřenášejí jen traumata minulých generací, je to spíše nevědomá vztahová zkušenost, která se internalizuje jako jakési paradigma, které se v různých generacích a u různých jedinců realizuje různým způsobem- u některých jedinců, nebo v některých generacích může napomáhat adaptaci, podporuje jistou rezilienci, nebo jindy, narušuje adaptaci a dokonce může způsobovat patologii (Titl,S. 2015). Součástí jsou kdysi úspěšné ( pro současnou generaci nevědomé) strategie jak zvládat životní obtíže. Tato "přesvědčení" další generace nevědomě převzaly, někdy protiobsadily, někdy proti nim bojují, jindy je realizují- odehrávají. V jiných životních podmínkách, než které byly u minulých generací, však tato "přesvědčení" vůbec nemusí být úspěšná a adaptivní.

9. A co sex ?

Postupem času se na nás začalo obracet stále více párů, které měli problémy v sexuálním soužití a případně také s otěhotněním. Začali jsme uvažovat jak pomoci partnerům se sexuálním fungováním ? Zajímáme se o to dostatečně ? Nejsme my psychoanalytici sexuálně inhibovaní ?

Práce s páry mě a mé kolegy (především Jiřinu Melzer a Lucii Luckou) přivedla k uvědomění, že psychoanalytičtí pároví terapeuté často pomíjejí sexualitu páru jako by se báli, že budou příliš intruzivní a raději posílají své klienty k sexuologům, kteří ale zase často pomíjejí nevědomí párového vztahu, a vedou klienty k behaviorálním změnám jejichž dosah na vztah nedovedou dohlédnout. Podporují neosobní, někdy defenzivně užitou sexualitu, protože vychází z teorie, která nepracuje s obranným nevědomím. Sexualita může spojovat, ale může být užívána i defenzivně (Glasser,1979), jako aktivita která brání růstu, zrání a spojení (v Bionovském smyslu) a někdy je aktivitou jejímž nevědomým cílem je manipulovat a ovládat, nebo i ublížit, poškodit, nebo dokonce i zničit objekt.

Uvažovali jsme, proč si někdy páry pochvalují zlepšení vztahu i když spolu nežijí sexuálně, proč v některém vztahu funguje sex i když se lidé nenávidí (nebo dokonce jen za těchto podmínek). Některé páry hlásí, že jsou v sexu spokojení, ale když se více ptáme, můžeme zjistit, že mají odcizený, nevztahový sex tak, že každý z nich sleduje jiné porno, nebo že při sexu myslí na někoho jiného, nebo si "pomáhají" fantaziemi, které ten druhý nesmí znát, protože by je skutečně, či domněle neakceptoval, nebo dokonce, že při "uspokojivém" sexu chatují mobilním telefonem s někým jiným . Jaké podmínky vedou k tomu, aby pár úspěšně sexuálně fungoval a aby sexualita podporovala vztah a zrání?

V individuálních terapiích se zabýváme (obranami), které inhibují, nebo modifikují sexuální fungování pacienta/klienta. V párové terapii nám jde více o sladění páru, o sexuální fantazie, které pár vědomě a především nevědomě sdílí a které oba vedou k orgasmu. Naše zkušenost je taková, že dobrý vztah ještě nezaručuje uspokojivé sexuální fungování. Platí to ale i naopak- dobré sexuální fungování vůbec nemusí znamenat, že vztah bude citově uspokojující. Z tohoto důvodu jsem rozpracoval (v konzultacích s Jiřinou Melzer a dalšími kolegy) koncept nevědomé komplementární sexuální fantazie. Podle té je sexuální vztah uspokojivý, pokud oba partneři sdílejí dobře se doplňující nevědomé sexuální fantazie. Mohou to být různé doplňující se variace oidipských fantazií - o svůdci a svedení, nebo vítězství nad mocným rodičovským objektem a překonání tabu, sourozenecké fantazie, fantazie vzdoru proti, nebo podřízení mocnému rodiči, odehrávání splitu na ženu matku a ženu prostitutku, muže jako laskavého otce a muže donchuána apod., ale i rannější fantazie o exhibici a obdivu, z análního období - o ovládání a kontrole, o špíně a čistotnosti, nebo o péči a krmení dobrým, nebo naopak zlým objektem a mnoho dalších. Jsou- li nevědomé fantazie nekomplementární, sex nefunguje v páru uspokojivě. Pak je potřeba pomoci s jejich uvědoměním a v partnerském rozhovoru je sladit. Mnohdy je to důvod proč pár nemůže počít dítě i když je z lékařského hlediska v pořádku.

V současné době má náš Institut stále více zájemců o trénink v párové a rodinné terapii. V Institutu se vytvořil tým aktivních, mladších, nadaných kolegů, kteří mají zkušenost s psychoanalytickou psychoterapií a aktivně se podílejí na práci Institutu. Do této doby získávali kolegové zážitkový trénink ve skupinové terapii, nebo individuální psychoanalytické terapii a psychoanalýze. Tento druh zážitkového tréninku ale není optimální pro párovou a rodinnou terapii kde se zabýváme "linkem/propojením".

10. Začali jsme si pokládat otázku : Jak "vytvořit" dobrého párového/rodinného terapeuta ? Jaké vlastnosti jsou pro něj charakteristické, na rozdíl od terapeuta individuálního, nebo skupinového ?

V současné době hledáme s Lucií Luckou, Pavlou Sokalskou a Davidem Holubem nové způsoby zážitkového tréninku, který by rozvíjel specifické schopnosti důležité pro párového terapeuta, které ho odlišují od individuálních a skupinových terapeutů- za ty nejdůležitější považujeme:

A. schopnost užívat selektivní identifikace- tj. vžívat se do jednoho a druhého partnera a umět toto pochopení jednoduše a přirozeně za každého z nich jasně a srozumitelně vyjádřit. Zjistili jsme, že takové "přepínání" pozornosti bývá pro individuální a skupinové terapeuty velmi obtížné.

B.umět kontejnovat jednoho i druhého i celý vztah,

C.všímat si propojení/ nevědomého vztahového přesvědčení páru.

D.umět se rychle orientovat v interakci a umět nacházet různé úhly pohledu na vztah (různé terapeutické hypotézy).

S tréninkem párových a rodinných terapeutů souvisí také hledání vhodného způsobu tréninkového supervidování párových a rodinných terapeutů, protože ten se nutně musí lišit od tréninku individuálních, nebo skupinových terapeutů. Toto téma zatím leží před námi.

Doufám, že společné diskuze v průběhu této konference pomohou rozšířit nejen naše znalosti, ale poskytnou i dostatek nových podnětů k úvahám, jež nám umožní empatičtěji a účinněji porozumět párové dynamice, pomáhat párům a rodinám s jejich trápeními a samozřejmě také umožní navázání přátelských kontaktů.

Literatura: u autora

s.titl@seznam.cz